Afantasie – když je mysl slepá

adminUncategorized

Patříte k 2 % lidí, jejichž mysl je slepá? Možná ano, aniž byste si to kdy uvědomili. Podobně jako Blake Ross, tvůrce prohlížeče Firefox. Ross vždycky věděl, že když zavře oči a pomyslí na dovolenou u moře, neuvidí sluncem zalitou, písčitou pláž lemovanou palmami. Ale až ve třiceti letech zjistil, že na rozdíl od něj si ostatní lidé umí pláž představit.

Zmínka o vizuální slepotě mysli se v odborné literatuře objevila už před víc než 100 lety, vědci ji ale začali zkoumat až v posledních několika letech. Rychle se pro tento kognitivní defekt ujal název afantasie, tedy „bez fantazie“. Zdá se přitom, že nejde o binární problém (vidím / nevidím), ale že někomu jde mentální vizualizace lépe, někomu hůře, někomu vůbec.

Naprosto nevědecky můžete otestovat sami sebe hned teď. Zavřete oči a představte si červenou hvězdu. Otevřete oči a podívejte se na tento obrázek. Výsledek?

Já třeba nejsem úplně „afantaskní“, ale oko mé mysli by potřebovalo silné dioptrické brýle. Když si mám představit červenou hvězdu, vidím šedé cosi. Moje žena a většina známých vidí červenou hvězdu. Jedna kamarádka: blyštící se červenou hvězdu, krásně vystínovanou. Jako fakt?

Většina mých mentálních obrazů je hodně rozmlžená. Trochu lépe si dokážu představit jen věci, které opravdu vídám každý den (pokoje v domě, kde bydlím). Už mám ale potíž vybavit si pořádně tvář kamarádů, i když je potkávám docela často. A nechtějte po mně vzpomenout si na nějaký výjev z dětství. Nejenže si nevybavím obrazy, já si obecně pamatuju velmi málo z prvních tak 14 let života. Delší čas pozoruju, že většina lidí si zážitků z dětství uchovala daleko víc. Tohle zjištění mě nakonec také přivedlo ke googlení afantasie. Je totiž možné, že slabší vizuální představivost souvisí s podřadnou biografickou pamětí, tzv. „episodic memory“.

Když se nad tím člověk zamyslí – vizuální představivost, to zní jako pro život zásadní dovednost. Nebo ne? Přečtěte si tuto skvělou esej od zmíněného zakladatele Firefoxu. Ross dokáže nejen udržovat
normální vztahy s lidmi, ale je i profesně velmi úspěšný člověk. Možná ale jen díky tomu, že je programátor, který se zabývá logickými abstrakcemi? Je jasné, že našel činnost, v níž mu afantasie nevadí. Moje zkušenost je podobná, nadprůměrně mi jde teoretizování a analytický „problem-solving“, naopak ukládání znalostí do paměti je moje slabina. A když přijde na vizuální dovednosti, kreslím podobně jako Ross (to má být pes nebo kůň, vyberte si):

Kdysi jsem vytvořil web, který měl tyto barvy (archivní verze je rozhozená, ale pro představu… tehdy mi to přišlo geniální):

Nicméně… slepou mysl má i zakladatel Pixaru a prý i několik úspěšných kreslířů, s nimiž pracoval. To už je trochu záhada. Tím spíš, že „trpět“ totiž můžete i opakem afantasie, hyperfantasií, a ta přinejmenším některým umělcům svědčí: v jednom rozhovoru český designér Maxim Velčovský říkal cosi v tom smyslu, že mozek mu pořád generuje nějaké obrazy, což je fajn, pokud se zrovna nesnažíte usnout.

Zpátky k slabé vizuální představivosti – pro většinu lidí zřejmě neznamená zásadní problém. V další zajímavé osobní výpovědi píše britský profesor Watkins, že se naučil kompenzovat tento deficit rozvíjením jiných stránek vlastní osobnosti. Trápila ho sice související špatná autobiografická paměť, ale jen než si uvědomil, že je štěstí mít tento problém v dnešní době, kdy po sobě den za dnem zanecháváme spoustu fotek, videí, emailů a dalších suvenýrů. Nakonec možná mají tyto defekty i světlé stránky. Podle jedné hypotézy lidé se špatnou představivostí lépe snášejí trauma, protože jim mysl nedokáže znovu předhazovat obrazy děsivých zážitků.

Možná vás napadlo, jak můžu poznat svoje kamarády, když si nedokážu pořádně vybavit jejich obličej.
S tím problém nemám. Afantasie se týká schopnosti aktivně si v mysli tváře vybavit. Poznávání je ale pasivní proces, zřejmě zapojující jinou část mozku (viz výzkum v časopise Neuroimage). Lidí, kteří jsou dle svých slov „blbí na obličeje“, není zas tak málo. Zatím jsem ale potkal jen jednoho člověka, kterému to fakt nešlo. Ten ale netrpěl afantasií, ale jiným, o dost hůř pojmenovaným defektem – prosopagnosií