Byla prvotní britská reakce na Covid19 příliš vědecká?

adminUncategorized

Celá Británie je už také pod zámkem („lockdown“), což můžu ze svého home-office v Cambridge potvrdit. Přísná opatření ale vláda nařídila o přibližně dva až tři týdny později než ČR nebo ostatní velké evropské státy. Svou roli v tom evidentně sehrál Neil Ferguson a jeho tým z Imperial Collage London, jejichž epidemiologický model ukazoval, že karanténa nic moc nevyřeší, a lepší proto možná bude nechat společnost rychle virem promořit.

Když studie vyšla, moc mě neuklidnila, protože v té době už bylo zřejmé, že v severní Itálii dostává zdravotní systém těžce zabrat. Přesto se mi líbilo, že na tiskovce mluví premiér Johnson obklopen z obou stran vědci. V té době Babiš v Česku v televizi dokola lhal o tom, jak je stát na pandemii připravený. Byl jsem nervózní, že češští vůdci nevidí dál než na svůj respirátor a že následné, důležité prvky obrany, které je již třeba připravovat, jako třeba masové testování, neberou na zřetel. Nakonec mě ukonejšila tiskovka, kterou měl v režii profesor Dušek z Ústavu zdravotnických informací a statistik.

Mezitím se v Británii ukázalo, že spoléhání na původní výsledky Fergusonova modelu by zavinilo daleko větší množství obětí. V Guardianu přístup britské vlády zkritizoval Nassim Taleb, který se proslavil knihou Černá labuť. Talib si pěstuje arogantní veřejnou persónu, často přehání a je jasné, že jako někdo, kdo v minulosti upozorňoval na obrovská rizika spojená s raritními událostmi, se bude během pandemické krize cítit jako vítěz. Budiž, i když zejména jeho twitterový účet je třeba brát s rezervou, jeho článek v Guardianu stojí za přečtení.

Vyčítá v něm vládě „scientismus“. Samotný model není nutné vynit za jeho předpoklady nebo očekávatelnou míru chybovosti. Pokud jsou explicitně uvedené, je to u vědecké studie v pořádku. Jenže model se najednou přeměnil z běžného akademického výzkumu na hlavní pilíř celostátního řízení rizika, říká Taleb, a v tom případě jsou na místě zcela jiné ohledy. Vláda až příliš spoléhá na rady vědců (epidemiologů, ale i behaviorálních ekonomů), a zříká se tak vlastní role řídícího orgánu.

Je paradoxní, že někdo dnes vyčítá vládám přílišné spoléhání na vědu, když právě ignorování vědy nás do této krize přivedlo. Pandemie SARS-CoV-2 není žádná černá labuť, hodně epidemiologů na její hrozbu upozorňovalo, a to dost konkrétně („koronavirus přenesený z netopýrů v souvislosti s oblibou exotických pokrmů v Číně“). Ale to, že je to paradoxní, neznamená, že kritika není na místě.

V čase velké nejistoty a akutní hrozby najednou věda získává nové příznivce. A zejména taková věda, která může nabídnout matematické modely. Tyto modely prostě vypadají a v určitém ohledu jsou objektivnějšími než subjektivní názory dalších poradců a těžko měřitelné zkušenosti jiných institucí. Jako člověk, který se živí kvalitativní analýzou, která podporuje rozhodování vysokých státních představitelů (v mém případě v oblasti konfliktu a politiky na Blízkém východě), si velmi dobře uvědomuji její nedostatky.

V kvalitativní doméně je obtížnější obhájit přesnější názor, protože nejde jen o názor samotný, ale i o jeho přesvědčivost. A o přesvědčivosti rozhodují často nesouvisející faktory, jako třeba kognitivní predispozice příjemců informace. Kvantitativní modely na první pohled tyto problémy nemají, a dostávají proto přednost. Což je často samozřejmě ku prospěchu věci, ale nelze zapomínat, že i matematický modeling není pravda seslaná shůry. Také odráží jen určitý stupeň poznání, také jeho výsledky ovlivňuje kvalita vstupních dat, také se vždy opírá o určité předpoklady. Proto se také může šeredně mýlit. Taleb upozorňuje, že v situaci, kdybychom se mohli opravdu šeredně mýlit, tedy způsobit zbytečnou smrt statisíců lidí, nemůžeme spoléhat na jednu analýzu. Musíme hrát více na jistotu a snažit se získat čas.