Sado-maso s knihou Kundera? Raději vodku

adminUncategorized

Děkuji všem recenzentům knihy o Kunderovi (odkazy v závěru), která nyní vychází. Napsal ji Jan Novák, s jehož názory a tvorbou mám dvě hlavní zkušenosti:

  1. Četl jsem komiks Zátopek: …když nemůžeš, tak přidej! Líbil se mi, při vzpomínce na něj se mi vrací především kresba Jaromíra 99.
  2. Poslouchal jsem rozhovor s Janem Novákem v podcastu Liberatura v době, kdy vydal komiks o bratrech Mašínech. Získal jsem z něj dojem, že Novák je nafoukaný omezenec.

V další epizodě léta běžící „kauzy Kundera“, kterou Novákova kniha s podtitulem Český život a doba vyvolala, jsem vůči autorovi trochu předpojatý. V podcastu mi přišel dosti nepochopitelný moment, když na dotaz, jestli chápe něco z argumentů lidí, kteří mají na bratry Mašínovy opačný názor, jestli se tím při psaní obsáhlé knihy, která komiksu předcházela, zabýval, odpověděl prostě: „Ne.“ (A necítil potřebu to dál vysvětlovat.)

Což je problém a ukazuje to černobílé názorové šablony, skrz něž Novák nazírá svět. Problém Mašínů vidí optikou, která má známější světovou verzi: Palestinci jsou buď bojovníci za svobodu, nebo teroristi. Stejně tak se dá uvažovat o Mašínech: buď, anebo. Pro Nováka jsou jednoznačně hrdinové. Jenže ty dvě kategorie se nutně nevylučují. Příběh Mašínů je jak hrdinskou zkazkou (s obdivuhodnou odvahou se jako jedni z mála postavili obludnému režimu), tak zprávou o pomatenosti, přesně od té chvíle, kdy Mašínové došli k závěru, že účel světí prostředky. Nejde přitom o morální relativismus, což je pojem s nímž Novák rád žongluje. Právě naopak: ani boj za svobodu není vyňat z hodnotových soudů.

Velká většina recenzí na Novákovu knihu Kundera ukazuje, že jednoduše jednostranně zpracoval další téma. (On i ten Zátopek je udělaný černobíle a nekomplikovaně, ale protože je čistě pozitivní, tak to není tak zřetelné.) Svými slovy to sice popírá, ale rozhovory s Novákem naznačují, že si na začátku práce udělal autor na Kunderu názor, a pak tímto názorem vyplnil 4 roky svého života a 900 stran výsledné knihy.

Bohužel to znamená, že knihu opravdu téměř jistě nemá smysl číst. Nejvíc ze všech věřím Pavlu Kosatíkovi, který sám před lety zpracoval životopisně podobný osud – Pavla Kohouta. Kohout je také kontroverzní postava, také svého času stalinista a později disident, některé jeho dnešní názory jsou pro mě pořád nepochopitelné (četl jsem jeden jeho text, který víceméně podporoval volbu tragické figury našeho současného prezidenta, před první volbou). Ale Kosatíkova kniha je pro mne jedna z nejlepších biografií, které jsem kdy četl, a dodnes ve mne rezonuje. Ukazuje, jaká Kohout činil rozhodnutí a jak se v průběhu let měnil, to vše v kontextu doby, ani ho nechválí, ani neomlouvá, ukazuje chyby a z pohledu autora se snaží popsat, v čem spočívaly, nicméně je to celistvé zpracování komplikovaného životního příběhu. Přesný opak toho, co píšou recenze o Novákově knize Kundera.

Ještě pro představu, jak Novák mluví a přemýšlí (z rozhovoru v Deníku N):

Hned zkraje rámujete jeho životní příběh záznamy u StB, píšete o jeho obsedantním zametání stop, v první půlce knihy o něm soustavně píšete jako o stalinistovi… Zarazila mě i tato pasáž: „Jako mladý stalinista věřil, že lhaní není otázkou morálky, nýbrž taktiky. Nevím o žádném jeho vyjádření, v němž by tuhle víru korigoval.“ Jako kdyby to, že jste nenašel pozdější písemné vyvrácení nějakého tvrzení či přesvědčení, znamenalo, že si je určitě udržoval i později.

Cituju z prologu: V rozhovoru s Normanem Bironem z roku 1979 však Kundera říká sám za sebe, že mluvit pravdu je vlastně nesmyslné: „Jakmile si uvědomíte, že svět, který vás obklopuje, nezaslouží, abyste ho brali vážně, docházíte k závratným závěrům. Pravdomluvnost se stává absurdní. Proč být upřímný vůči někomu, kdo je vlastně blázen, koho nelze brát vážně? Proč mluvit pravdu? Proč být ctnostný? Proč brát vážně svou práci? A jak se brát vážně v tomto bezvýznamném světě – to by přece byl už vrchol směšnosti.“

Ten citát se ale dá vykládat různě. Jako existenciální prozření o nicotnosti života, případně jako předvoj dnešní postpravdivé společnosti, kdy je pravda devalvována. Zkusím to říct jinak: při čtení jsem měl pocit, jako byste odhaloval Kunderovy poklesky s jakousi obzvláštní vášní. Vy jste u sebe nic takového necítil? Přijde mi, že k němu od počátku přistupujete trochu jako k viníkovi.

Pokud byste chtěl ten úryvek obhajovat, můžu se ptát, proč vůbec děláme tento rozhovor?

Zajímavé také je, jak se Novák snaží novinářům dodávat titulky, když opakuje, jak ho informace, které o Kunderovi zjistil, „šokovaly“ (podle všech nezjistil nic nového zásadního, natož ke epizodě o údajném Kunderově udavačství). Posuďte sami, nakolik jsou následující informace šokující: „Mně osobně by přišlo strašně trapné prodávat jeden článek třikrát, recyklovat myšlenky, vést ruku svým recenzentům anebo recenzovat knihu projevů Klementa Gottwalda“, říká Novák.

Knihu bych četl minimálně dva týdny. Recenzentům proto děkuji za záchranu volného času ve dvou týdnech mého života.

Recenze:

Ne-recenze Pavla Kosatíka

Nesnesitelná lehkost blití na Milana Kunderu / Petr Pospíchal v Deníku Referendum

Pánové Vitvar a Novák se ve svém dialogu o Kunderovi nechtě doznávají k tomu, že z českých dějin nepochopili vůbec nic. Všechny události, bez ohledu na čas a okolnosti, poměřují jedinou mírou, kterou je jim antikomunismus. Je to míra laciná a nenáročná, protože manichejsky dělící lidi a činy na stranu dobra a stranu zla, které chápe primitivně a černobíle.

+

Jde tu o způsob, jakým se Milan Kundera potýkal s dobou i okolnostmi. A v tomto smyslu stál na straně hledajících, na straně postupně přirůstající odvahy, na straně rozšiřování prostoru svobody, a pak také na straně silného uměleckého svědectví o pokleslosti, banalitě a ubíjející bezvýchodnosti normalizace.

Zločinná Státní bezpečnost a její věrný spolupracovník Jan Novák / Ondřej Slačálek v Deníku Referendum v a2larm

Nelze si pomoci a napsat to mírněji: zde píše špatný spisovatel o spisovateli dobrém. Je zcela pochopitelné, proč si Jan Novák myslí, že spisovatel nemůže silně popsat, co sám nezažil, i proč k tomu potřebuje nepochopit Prousta. Nutí to k otázce: může někdo, kdo má tak primitivní představy o vztahu literatury a reality, napsat dobrý životopis autora, který má přesně opačný přístup – a s nímž není buď schopen, nebo ochoten aspoň chvíli společně myslet bez neustálého obviňování? Přesvědčivou odpověď dal Pavel Kosatík: nikoli, protože Novákovou metodou je neustále podsouvat Kunderovi zavrženíhodné motivace. Novák na tuto výtku odpověděl tím, že prý patrně Kosatíkovi „vypálil rybník“ – podsunul tedy nízkou motivaci i Kosatíkově kritice. Povýšil tak svou metodu na perpetuum mobile, které jej jistě spolehlivě ochrání od jakékoli reflexe.

Boj o Kunderu a problém národního kýče / Pavel Šafr ve Forum24

Rozhovor Jana H. Vitvara s Janem Novákem v Respektu je velmi zdařilý a Vitvar si v připojené recenzi udržuje od spisovatele jistý odstup. Rozsáhlé pasáže v Novákově knize, které se mají věnovat estébáckým odposlechům a uvádějí intimní detaily z Kunderova života, jsou zřejmě problematické. Vášeň pro pravdu má mít hranice tam, kde začíná sféra osobního soukromí. Jakmile otevřeme Novákovu knihu, budeme ji posuzovat kriticky. Ale samotný fakt, že Novák kriticky posuzuje Kunderův život a literární dílo, je na sto procent legitimní.

Kundera není nekritizovatelný, ale takový zavilý hnojomet si nezasloužil / Jana Machalická v Lidovkách

Novák Kunderovi skoro nic nepřizná, klade mu za vinu i to, že StB nezneužila kompromitujících materiálů, které na něj měla, jako to učinila u Vaculíka. Z pamětníků taxuje jako důvěryhodné hlavně ty, kteří by byli ochotni řádně vybarvit obraz amorálního lotra. Osobně bych pana Pondělíčka, který v knize figuruje jako Kunderův starý přítel, za kamaráda nechtěla. Špatný literátův charakter má doložit i zaznamenání chlapských keců na adresu žen i popisy prostopášnictví, ale to by mohlo zapůsobit leda na stoletou jeptišku. Tolik práce a stránek, a přece o skutečném Kunderovi tak málo.

Rozhovory:

(odemčeno) Kundera byl příkladem morálního relativismu. To, co jsem o něm zjistil, mě šokovalo, říká jeho životopisec Jan Novák / Ivan Adamovič v Deníku N

Viz výše.

(zamčeno) O Kunderově udání nemám žádné pochybnosti / Jan H. Vitvar v Respektu

Vaše knihy většinou vyprávějí o hrdinech, lidech, kterých si člověk musí přes jejich komplikované osudy vážit. Když ale člověk čte vaši bezmála devítisetstránkovou knihu o Milanu Kunderovi, záhy zjistí, že v ní žádný obdiv k jejímu hrdinovi nenajde. Neprošel jste si fází, kdy jste si říkal, proč o něm vlastně dál psát?


Při psaní to mám jako Hernán Cortés, který po vylodění na Yucatanu nechal spálit všechny svoje lodě, aby jeho posádka měla motivaci bojovat a nemohla se vrátit. Čili když se do něčeho pustím, jenom jedu a bojuju. Ještě se mi nestalo, abych toho uprostřed psaní nechal. Navíc se mi stalo něco, co se člověku často přihodí, když téma zkoumá do hloubky. Francouzi tomu říkají: „Pochopit znamená odpustit.“