Šíleně panikaříme, říká Pollert. Mýlí se, přestože má pravdu

adminUncategorized

Česká reakce na pandemii má prozatím velmi dobré výsledky. Je fajn, že o ČR kvůli tomu včera pozitivně psaly New York Times. Podle Jana Kulveita, který se podílí na výstavbě systému Chytré karantény, však česká opatření mají paradoxně až příliš dobré výsledky. Vracejí totiž vítr do plachet odborníkům, kteří volají po rychlém obnovení normálního života. Odborníci argumentují tím, že je to prostě nutné, aby přežila ekonomika. Většinou jsou tito komentátoři skutečně odborníci (zubař Šmucler, rektor Zima), ale snad bez výjimky v jiných oborech, než je epidemiologie. Kulveit si proto nebere servítky, nazývá je morony (viz jeho Facebook).

Do tohoto tábora můžeme zařadit i kardiochirurga Lukáše Pollerta (tedy až na to, že Pollert není moron). Rozhovor s ním vedl Deník N. Pollert se vrací k argumentu „je to v zásadě chřipka“, přičemž vychází z vlastní zkušenosti na operačních sálech: těžký průběh Covid19 se podle Pollerta hodně podobá těžkému průběhu chřipky, není tu významný rozdíl.

Problém Pollertovy analýzy je v tom, že dělá dalekosáhlé závěry na základě zúženého pohledu na nemoc. Pozoruje pouze její klinické projevy. Pollert sice několikrát opakuje „nejsem epidemiolog“, ale pak pronáší komentář, které by člověk čekal od Ústředního krizového štábu. Krizový štáb je orgán, který sdružuje celou řadu odborníků z různých disciplín, ale nejsilnější hlas mají epidemiologové.

Tunelové vidění kardiochirurga ignoruje jednak míru nejistoty, kterou ohledně nákazy máme – kvůli této nejistotě se musíme mít preventivně víc na pozoru –, ale i prvotní komplexní data o úmrtnosti v populaci. Ta naznačují, že „panická“ reace byla a je na místě. Statistiky z Itálie, Španělska a New Yorku ukazují, že celková úmrtnost ve společnosti (neplést se smrtností jen těch nakažených Covidem) je za poslední týdny v největších ohniscích nákazy dvoj- až trojnásobná. Což by znamenalo, že Covid19 je zásadně větší problém než chřipka. (Viz Deaths in New York City Are More Than Double the Usual Total.)

Pollertovi bych jeho komentáře nevyčítal. Narozdíl od většiny hlasů z „chřipkového tábora“ se Pollert nehlásí o slovo, jen aby se objevil v médiích a aniž by měl čím přispět. On má co říct k tomu, co se děje přímo v nemocnicích. Také se snaží upozornit, že jeho vhled do situace je omezený. Nicméně při čtení rozhovoru s ním jsem si vzpomněl na studii komise, která svého času v USA řešila, jak mohlo v roce 2012 dojít k vypálení konzulátu v Benghází a zabití velvyslance Stevense. Je to příběh z jiné krize, ale s Pollertovými závěry má něco společného. Tehdy komise případ uzavřela s tím, že varovných signálů o blížícím se průseru bylo dost. Ale při stanovování bezpečnostního režimu diplomatické mise se odpovědní činitelé v USA až příliš spolehli na názor právě svých kolegů na místě: diplomatů a operativců CIA působících v Libyi. Problém je, že lidé pobývající v první linii se adaptují na zvýšenou míru rizika, a ta jim po čase nepřijde… zvýšená. V hlavě jim přestává zvonit alarm, který by ale nikdy zcela utichnout neměl.