Všichni jsme přespříliš sebevědomí idioti

adminUncategorized

Miliardy lidí po celém světě musejí odhadovat vývoj šíření koronaviru, protože z toho se odvozují další společenské, a odtud i osobní, dopady. Je to zcela zásadní a téměř nemožné. Nejde to běžným lidem, nejde to politikům, zápasí s tím i epidemiologové.

Nikoho nepřekvapí, že na obří poptávku pro predikcích reaguje nabídka. V médiích a na sociálních sítích cirkulují hromady předpovědí, jejichž amatérští autoři jsou o svých závěrech skálopevně přesvědčeni. Kde se v lidech bere přehnaná sebedůvera, to svého času ve svém textu We are all confident idiots popsal psycholog Dunning:

„An ignorant mind is precisely not a spotless, empty vessel, but one that’s filled with the clutter of irrelevant or misleading life experiences, theories, facts, intuitions, strategies, algorithms, heuristics, metaphors, and hunches that regrettably have the look and feel of useful and accurate knowledge. This clutter is an unfortunate by-product of one of our greatest strengths as a species. We are unbridled pattern recognizers and profligate theorizers. Often, our theories are good enough to get us through the day, or at least to an age when we can procreate. But our genius for creative storytelling, combined with our inability to detect our own ignorance, can sometimes lead to situations that are embarrassing, unfortunate, or downright dangerous—especially in a technologically advanced, complex democratic society that occasionally invests mistaken popular beliefs with immense destructive power.“

Je třeba se tedy mít na pozoru nikoli před hlupáky, kteří nic neví (jsou „empty-headed“), ale před nezkušenými pseudomyslitely, kteří mají hlavu plnou informací, teorií, nápadů, názorů… ale nedokáží se v nich vyznat. A, co hůř, ani si neuvědomují, jak málo podložené a promyšlené jejich závěry jsou. Platí přitom, že čím je „prognostik“ neznalejší, tím víc si věří. Jedna Dunningova studie vedla k popsání tohoto kognitivního zkreslení jako Dunningova–Krugerova efektu.

Kam pro koronazprávy v Česku, když jste (tak jako já) pochybovační idioti?

I když si to mnozí asi neuvědomují, svodům rychlých závěrů nyní čelí i novináři. Reportéři se musí rozhodovat, na jaké informace – včetně dostupných prognóz – nasměrují pozornost čtenářů a do jakého kontextu informace v článcích zasadí. Editoři musí rozhodovat o tom, jak (moc) se budou klíčové poznatky prezentovat. Novináři přitom pochopitelně nejsou odborníci na viry nebo pandemie. Ono vědět o hodně věcech hodně málo, a přesto o nich mít povinnost psát, je koneckonců jednou z hlavních výzev novinářské profese; jen málo lidí doceňuje, jak nezáviděníhodná pozice to je.

Pokud si chcete pravidelně číst o koronaviru a pandemii články z pera novináře, který Dunningovo–Krugerovým efektem není příliš zasažen, čtěte Petra Koubského v Deníku N. Koubský od začátku krize pečlivě vybírá relevantní odborné informace, ale také je opatrně komentuje. Možná se mýlím, ale zdálo se mi, že Deník N jako jeden z prvních ve svých zprávách začal explicitně odlišovat souhrnné počty „pozitivně testovaných“ od (všech) „nakažených“. Jeden z posledních Koubského článků se, nikoli náhodou, jmenuje „POKUS o předpověď…“. Jednu sekci v jednom z jeho dalších článků uvozuje titulek „Neúplný seznam toho, co nevíme“. Už jen z těchto střípků je asi patrné, že Koubský rozhodně není přespříliš sebevědomý idiot. Čtu leccos leckde, převážně v angličtině, ale málokdy mám takovou radost z kvalitní novinařiny jako u čtení Koubského článků.

(Jak je obtížné sestavit prediktivní epidemiologický model přehledně popisují na FiveThirtyEight. Článek jsem objevil v komentáři Jana Bočka, dataře z Českého rozhlasu, který v klidu, ale trefně poznamenává, že v ČR sice máme data, ale schovává si je Ústav zdravotnických informací a statistiky.)