Sado-maso s knihou Kundera? Raději vodku

adminUncategorized

Děkuji všem recenzentům knihy o Kunderovi (odkazy v závěru), která nyní vychází. Napsal ji Jan Novák, s jehož názory a tvorbou mám dvě hlavní zkušenosti:

  1. Četl jsem komiks Zátopek: …když nemůžeš, tak přidej! Líbil se mi, při vzpomínce na něj se mi vrací především kresba Jaromíra 99.
  2. Poslouchal jsem rozhovor s Janem Novákem v podcastu Liberatura v době, kdy vydal komiks o bratrech Mašínech. Získal jsem z něj dojem, že Novák je nafoukaný omezenec.

V další epizodě léta běžící „kauzy Kundera“, kterou Novákova kniha s podtitulem Český život a doba vyvolala, jsem vůči autorovi trochu předpojatý. V podcastu mi přišel dosti nepochopitelný moment, když na dotaz, jestli chápe něco z argumentů lidí, kteří mají na bratry Mašínovy opačný názor, jestli se tím při psaní obsáhlé knihy, která komiksu předcházela, zabýval, odpověděl prostě: „Ne.“ (A necítil potřebu to dál vysvětlovat.)

Což je problém a ukazuje to černobílé názorové šablony, skrz něž Novák nazírá svět. Problém Mašínů vidí optikou, která má známější světovou verzi: Palestinci jsou buď bojovníci za svobodu, nebo teroristi. Stejně tak se dá uvažovat o Mašínech: buď, anebo. Pro Nováka jsou jednoznačně hrdinové. Jenže ty dvě kategorie se nutně nevylučují. Příběh Mašínů je jak hrdinskou zkazkou (s obdivuhodnou odvahou se jako jedni z mála postavili obludnému režimu), tak zprávou o pomatenosti, přesně od té chvíle, kdy Mašínové došli k závěru, že účel světí prostředky. Nejde přitom o morální relativismus, což je pojem s nímž Novák rád žongluje. Právě naopak: ani boj za svobodu není vyňat z hodnotových soudů.

Velká většina recenzí na Novákovu knihu Kundera ukazuje, že jednoduše jednostranně zpracoval další téma. (On i ten Zátopek je udělaný černobíle a nekomplikovaně, ale protože je čistě pozitivní, tak to není tak zřetelné.) Svými slovy to sice popírá, ale rozhovory s Novákem naznačují, že si na začátku práce udělal autor na Kunderu názor, a pak tímto názorem vyplnil 4 roky svého života a 900 stran výsledné knihy.

Bohužel to znamená, že knihu opravdu téměř jistě nemá smysl číst. Nejvíc ze všech věřím Pavlu Kosatíkovi, který sám před lety zpracoval životopisně podobný osud – Pavla Kohouta. Kohout je také kontroverzní postava, také svého času stalinista a později disident, některé jeho dnešní názory jsou pro mě pořád nepochopitelné (četl jsem jeden jeho text, který víceméně podporoval volbu tragické figury našeho současného prezidenta, před první volbou). Ale Kosatíkova kniha je pro mne jedna z nejlepších biografií, které jsem kdy četl, a dodnes ve mne rezonuje. Ukazuje, jaká Kohout činil rozhodnutí a jak se v průběhu let měnil, to vše v kontextu doby, ani ho nechválí, ani neomlouvá, ukazuje chyby a z pohledu autora se snaží popsat, v čem spočívaly, nicméně je to celistvé zpracování komplikovaného životního příběhu. Přesný opak toho, co píšou recenze o Novákově knize Kundera.

Ještě pro představu, jak Novák mluví a přemýšlí (z rozhovoru v Deníku N):

Hned zkraje rámujete jeho životní příběh záznamy u StB, píšete o jeho obsedantním zametání stop, v první půlce knihy o něm soustavně píšete jako o stalinistovi… Zarazila mě i tato pasáž: „Jako mladý stalinista věřil, že lhaní není otázkou morálky, nýbrž taktiky. Nevím o žádném jeho vyjádření, v němž by tuhle víru korigoval.“ Jako kdyby to, že jste nenašel pozdější písemné vyvrácení nějakého tvrzení či přesvědčení, znamenalo, že si je určitě udržoval i později.

Cituju z prologu: V rozhovoru s Normanem Bironem z roku 1979 však Kundera říká sám za sebe, že mluvit pravdu je vlastně nesmyslné: „Jakmile si uvědomíte, že svět, který vás obklopuje, nezaslouží, abyste ho brali vážně, docházíte k závratným závěrům. Pravdomluvnost se stává absurdní. Proč být upřímný vůči někomu, kdo je vlastně blázen, koho nelze brát vážně? Proč mluvit pravdu? Proč být ctnostný? Proč brát vážně svou práci? A jak se brát vážně v tomto bezvýznamném světě – to by přece byl už vrchol směšnosti.“

Ten citát se ale dá vykládat různě. Jako existenciální prozření o nicotnosti života, případně jako předvoj dnešní postpravdivé společnosti, kdy je pravda devalvována. Zkusím to říct jinak: při čtení jsem měl pocit, jako byste odhaloval Kunderovy poklesky s jakousi obzvláštní vášní. Vy jste u sebe nic takového necítil? Přijde mi, že k němu od počátku přistupujete trochu jako k viníkovi.

Pokud byste chtěl ten úryvek obhajovat, můžu se ptát, proč vůbec děláme tento rozhovor?

Zajímavé také je, jak se Novák snaží novinářům dodávat titulky, když opakuje, jak ho informace, které o Kunderovi zjistil, „šokovaly“ (podle všech nezjistil nic nového zásadního, natož ke epizodě o údajném Kunderově udavačství). Posuďte sami, nakolik jsou následující informace šokující: „Mně osobně by přišlo strašně trapné prodávat jeden článek třikrát, recyklovat myšlenky, vést ruku svým recenzentům anebo recenzovat knihu projevů Klementa Gottwalda“, říká Novák.

Knihu bych četl minimálně dva týdny. Recenzentům proto děkuji za záchranu volného času ve dvou týdnech mého života.

Recenze:

Ne-recenze Pavla Kosatíka

Nesnesitelná lehkost blití na Milana Kunderu / Petr Pospíchal v Deníku Referendum

Pánové Vitvar a Novák se ve svém dialogu o Kunderovi nechtě doznávají k tomu, že z českých dějin nepochopili vůbec nic. Všechny události, bez ohledu na čas a okolnosti, poměřují jedinou mírou, kterou je jim antikomunismus. Je to míra laciná a nenáročná, protože manichejsky dělící lidi a činy na stranu dobra a stranu zla, které chápe primitivně a černobíle.

+

Jde tu o způsob, jakým se Milan Kundera potýkal s dobou i okolnostmi. A v tomto smyslu stál na straně hledajících, na straně postupně přirůstající odvahy, na straně rozšiřování prostoru svobody, a pak také na straně silného uměleckého svědectví o pokleslosti, banalitě a ubíjející bezvýchodnosti normalizace.

Zločinná Státní bezpečnost a její věrný spolupracovník Jan Novák / Ondřej Slačálek v Deníku Referendum v a2larm

Nelze si pomoci a napsat to mírněji: zde píše špatný spisovatel o spisovateli dobrém. Je zcela pochopitelné, proč si Jan Novák myslí, že spisovatel nemůže silně popsat, co sám nezažil, i proč k tomu potřebuje nepochopit Prousta. Nutí to k otázce: může někdo, kdo má tak primitivní představy o vztahu literatury a reality, napsat dobrý životopis autora, který má přesně opačný přístup – a s nímž není buď schopen, nebo ochoten aspoň chvíli společně myslet bez neustálého obviňování? Přesvědčivou odpověď dal Pavel Kosatík: nikoli, protože Novákovou metodou je neustále podsouvat Kunderovi zavrženíhodné motivace. Novák na tuto výtku odpověděl tím, že prý patrně Kosatíkovi „vypálil rybník“ – podsunul tedy nízkou motivaci i Kosatíkově kritice. Povýšil tak svou metodu na perpetuum mobile, které jej jistě spolehlivě ochrání od jakékoli reflexe.

Boj o Kunderu a problém národního kýče / Pavel Šafr ve Forum24

Rozhovor Jana H. Vitvara s Janem Novákem v Respektu je velmi zdařilý a Vitvar si v připojené recenzi udržuje od spisovatele jistý odstup. Rozsáhlé pasáže v Novákově knize, které se mají věnovat estébáckým odposlechům a uvádějí intimní detaily z Kunderova života, jsou zřejmě problematické. Vášeň pro pravdu má mít hranice tam, kde začíná sféra osobního soukromí. Jakmile otevřeme Novákovu knihu, budeme ji posuzovat kriticky. Ale samotný fakt, že Novák kriticky posuzuje Kunderův život a literární dílo, je na sto procent legitimní.

Kundera není nekritizovatelný, ale takový zavilý hnojomet si nezasloužil / Jana Machalická v Lidovkách

Novák Kunderovi skoro nic nepřizná, klade mu za vinu i to, že StB nezneužila kompromitujících materiálů, které na něj měla, jako to učinila u Vaculíka. Z pamětníků taxuje jako důvěryhodné hlavně ty, kteří by byli ochotni řádně vybarvit obraz amorálního lotra. Osobně bych pana Pondělíčka, který v knize figuruje jako Kunderův starý přítel, za kamaráda nechtěla. Špatný literátův charakter má doložit i zaznamenání chlapských keců na adresu žen i popisy prostopášnictví, ale to by mohlo zapůsobit leda na stoletou jeptišku. Tolik práce a stránek, a přece o skutečném Kunderovi tak málo.

Rozhovory:

(odemčeno) Kundera byl příkladem morálního relativismu. To, co jsem o něm zjistil, mě šokovalo, říká jeho životopisec Jan Novák / Ivan Adamovič v Deníku N

Viz výše.

(zamčeno) O Kunderově udání nemám žádné pochybnosti / Jan H. Vitvar v Respektu

Vaše knihy většinou vyprávějí o hrdinech, lidech, kterých si člověk musí přes jejich komplikované osudy vážit. Když ale člověk čte vaši bezmála devítisetstránkovou knihu o Milanu Kunderovi, záhy zjistí, že v ní žádný obdiv k jejímu hrdinovi nenajde. Neprošel jste si fází, kdy jste si říkal, proč o něm vlastně dál psát?


Při psaní to mám jako Hernán Cortés, který po vylodění na Yucatanu nechal spálit všechny svoje lodě, aby jeho posádka měla motivaci bojovat a nemohla se vrátit. Čili když se do něčeho pustím, jenom jedu a bojuju. Ještě se mi nestalo, abych toho uprostřed psaní nechal. Navíc se mi stalo něco, co se člověku často přihodí, když téma zkoumá do hloubky. Francouzi tomu říkají: „Pochopit znamená odpustit.“

Afantasie – když je mysl slepá

adminUncategorized

Patříte k 2 % lidí, jejichž mysl je slepá? Možná ano, aniž byste si to kdy uvědomili. Podobně jako Blake Ross, tvůrce prohlížeče Firefox. Ross vždycky věděl, že když zavře oči a pomyslí na dovolenou u moře, neuvidí sluncem zalitou, písčitou pláž lemovanou palmami. Ale až ve třiceti letech zjistil, že na rozdíl od něj si ostatní lidé umí pláž představit.

Zmínka o vizuální slepotě mysli se v odborné literatuře objevila už před víc než 100 lety, vědci ji ale začali zkoumat až v posledních několika letech. Rychle se pro tento kognitivní defekt ujal název afantasie, tedy „bez fantazie“. Zdá se přitom, že nejde o binární problém (vidím / nevidím), ale že někomu jde mentální vizualizace lépe, někomu hůře, někomu vůbec.

Naprosto nevědecky můžete otestovat sami sebe hned teď. Zavřete oči a představte si červenou hvězdu. Otevřete oči a podívejte se na tento obrázek. Výsledek?

Já třeba nejsem úplně „afantaskní“, ale oko mé mysli by potřebovalo silné dioptrické brýle. Když si mám představit červenou hvězdu, vidím šedé cosi. Moje žena a většina známých vidí červenou hvězdu. Jedna kamarádka: blyštící se červenou hvězdu, krásně vystínovanou. Jako fakt?

Většina mých mentálních obrazů je hodně rozmlžená. Trochu lépe si dokážu představit jen věci, které opravdu vídám každý den (pokoje v domě, kde bydlím). Už mám ale potíž vybavit si pořádně tvář kamarádů, i když je potkávám docela často. A nechtějte po mně vzpomenout si na nějaký výjev z dětství. Nejenže si nevybavím obrazy, já si obecně pamatuju velmi málo z prvních tak 14 let života. Delší čas pozoruju, že většina lidí si zážitků z dětství uchovala daleko víc. Tohle zjištění mě nakonec také přivedlo ke googlení afantasie. Je totiž možné, že slabší vizuální představivost souvisí s podřadnou biografickou pamětí, tzv. „episodic memory“.

Když se nad tím člověk zamyslí – vizuální představivost, to zní jako pro život zásadní dovednost. Nebo ne? Přečtěte si tuto skvělou esej od zmíněného zakladatele Firefoxu. Ross dokáže nejen udržovat
normální vztahy s lidmi, ale je i profesně velmi úspěšný člověk. Možná ale jen díky tomu, že je programátor, který se zabývá logickými abstrakcemi? Je jasné, že našel činnost, v níž mu afantasie nevadí. Moje zkušenost je podobná, nadprůměrně mi jde teoretizování a analytický „problem-solving“, naopak ukládání znalostí do paměti je moje slabina. A když přijde na vizuální dovednosti, kreslím podobně jako Ross (to má být pes nebo kůň, vyberte si):

Kdysi jsem vytvořil web, který měl tyto barvy (archivní verze je rozhozená, ale pro představu… tehdy mi to přišlo geniální):

Nicméně… slepou mysl má i zakladatel Pixaru a prý i několik úspěšných kreslířů, s nimiž pracoval. To už je trochu záhada. Tím spíš, že „trpět“ totiž můžete i opakem afantasie, hyperfantasií, a ta přinejmenším některým umělcům svědčí: v jednom rozhovoru český designér Maxim Velčovský říkal cosi v tom smyslu, že mozek mu pořád generuje nějaké obrazy, což je fajn, pokud se zrovna nesnažíte usnout.

Zpátky k slabé vizuální představivosti – pro většinu lidí zřejmě neznamená zásadní problém. V další zajímavé osobní výpovědi píše britský profesor Watkins, že se naučil kompenzovat tento deficit rozvíjením jiných stránek vlastní osobnosti. Trápila ho sice související špatná autobiografická paměť, ale jen než si uvědomil, že je štěstí mít tento problém v dnešní době, kdy po sobě den za dnem zanecháváme spoustu fotek, videí, emailů a dalších suvenýrů. Nakonec možná mají tyto defekty i světlé stránky. Podle jedné hypotézy lidé se špatnou představivostí lépe snášejí trauma, protože jim mysl nedokáže znovu předhazovat obrazy děsivých zážitků.

Možná vás napadlo, jak můžu poznat svoje kamarády, když si nedokážu pořádně vybavit jejich obličej.
S tím problém nemám. Afantasie se týká schopnosti aktivně si v mysli tváře vybavit. Poznávání je ale pasivní proces, zřejmě zapojující jinou část mozku (viz výzkum v časopise Neuroimage). Lidí, kteří jsou dle svých slov „blbí na obličeje“, není zas tak málo. Zatím jsem ale potkal jen jednoho člověka, kterému to fakt nešlo. Ten ale netrpěl afantasií, ale jiným, o dost hůř pojmenovaným defektem – prosopagnosií

Proč nevěřit tomu, že koronavirus Číňané vyrobili

adminUncategorized

Byl, nebo nebyl… SARS-CoV-2 vyrobený v laboratoři? Většina vědců, zdá se, říká, že téměř určitě je virus přírodního původu. Myslí si to také zpravodajská komunita USA. Přesto je hlavním obhájcem alternativní hypotézy, tedy že virus pochází z čínské laboratoře, prezident Trump.

Málokdo si na problém může udělat fundovaný názor opírající se o odborné znalosti a přímé důkazy: málokdo je totiž zkušený virolog, který má přístup do laboratoře, a k tomu vzorky viru. Znamená to, že máme být všichni v této debatě neutrální, bez názoru?

Neznamená. Máme znalost kontextu.

Zásadní kontext je následující: jak častý je v případě nebezpečného viru, který se masově rozšíří v populaci, jeho původ u zvířat (hypotéza A), resp. umělé vytvoření (hypotéza B).

Každý si může vygooglit, že A není zcela výjimečná situace, že před ní vědci (a Bill Gates) opakovaně varovali a že tzv. zoonóza je tím pravděpodobnější, čím více lidstvo expanduje do míst, která dříve obývala jen zvířata.

Naopak B je bezprecedentní situace. Pokud by to byl případ SARS-CoV-2, šlo by o zcela mimořádný čin.

Jelikož B je mimořádné tvrzení, které se zcela vymyká dosavadní zkušenosti (na rozdíl od A), jsou to zastánci teorie „virus byl vyrobený v laboratoři“, kteří musí přinést výjimečné důkazy, že tomu tak opravdu je. To se dosud nestalo.

Neznamená to, že se nakonec nemůže ukázat, že virus opravdu vznikl v laboratoři. Ale nyní se to jeví jako mnohonásobně méně pravděpodobné. Proto nemá smysl tuto hypotézu šířit, naopak smysl dává chtít po jejích proponentech přesvědčivé důkazy. Ty nemusíme chtít nebo očekávat osobně, nejsme přeci virologové. Ale můžeme očekávat, že pokud Trump a jeho klika ví, jak doložit umělý původ viru, tak s těmito informacemi seznámí odborníky na celém světě. Ani to se neděje.

Spekuluje se také o možnosti nechtěného úniku přírodního viru z čínské laboratoře. V tom případě by se jednalo stále o A. Varianta A, v níž virus unikl z laboratoře, je však stále o dost méně pravděpodobná než skutečnost, že k přenosu došlo ve Wuhanu na mokrém trhu.

Výbornou přednášku na téma posuzování mimořádných tvrzení (a konspiračních teorií) měl Kamil Gregor na konferenci Krimyš před pár lety. Mimo jiné upozorňuje, že váha dokladů by měla být přímo úměrná mimořádnosti tvrzení.

Gregorova rovnice pro posuzování pravděpodobnosti tvrzení vypadá takto:

dobře formulované tvrzení
+
zahrnutí všech alternativních tvrzení
+
důkazy a doklady
+
absence důkazů a dokladů
+
mimořádnost tvrzení

=

náš závěr

Praktické příklady a fakt, že se vlastně jedná o Bayesovské usuzování (jehož proponentem ve společenských otázkách je třeba Philip Tetlock), můžete nastudovat ze záznamu a podkladů Gregorovy přednášky. Je dostupná na na webu manipulátoři.cz.

Osobní finance a (i)racionální rozhodnutí

adminUncategorized

Většina z nás se nedokáže rozhodovat o vlastních financích racionálně. Správa financí je pokročilá matematika, a tu naše mozky bez patřičného tréninku moc nepobírají. Patrně nejznámějším kognitivním návykem v této oblasti jsou „mentální účty“. Řadíme si v hlavě příjmy a především výdaje do různých škatulek, přitom ale ztrácíme přehled o celku, a často docházíme k nerozumným závěrům. Wikipedie:

Like many other cognitive processes, mental accounting can prompt biases and systematic departures from rational, value-maximizing behavior, and its implications are quite robust. Understanding the flaws and inefficiencies of mental accounting is essential to making good decisions and reducing human error.

Racionalitě v kontextu finančních rozhodnutí se věnuje Petr Podhajský v článku Jak na racionální rozhodnutí v prostředí nejistoty? Uvádí příklad ze studie, v níž lidé dostali 25 dolarů a možnost sázet půl hodiny na hody mincí, přičemž věděli, že mince je cinknutá tak, že s 60% pravděpodobností padne panna.

V prostředí se zaručenou pravděpodobností úspěchu 60 % prakticky zvítězilo jen 21 % účastníků, přestože statisticky mělo šanci na vítězství 95 % obchodníků. 

Podhajský se zaměřuje na obchodování s akciemi, ale jeho postřehy mají obecnější platnost.

Naše hlava není jednoduše stavěná na to, aby dělala rychlá racionální rozhodnutí týkající se peněz. Zejména pokud rozhodnutí ovlivňují, kolik peněz můžeme následně vydělat nebo ztratit. Přitom ale tato rozhodnutí mají zásadní dopad na finální výsledek.

Vyplatí se si tuto skutečnost uvědomit. Tudy vede cesta k zacelení mezer ve vzdělání, je-li to třeba, oslovení poradce nebo sledování rodinného rozpočtu. Nebo jen obyčejná reflexe vlastních pohnutek ve chvíli, kdy člověka emoce nabádají koupit si něco, co vlastně nepotřebuje. Jako všechno kritické myšlení, i v tomto případě jde o praxi, kterou je třeba si zažít, udělat si z ní zvyk, nestačí si jen tak jednou říci „to budu dělat“. Proto je to dost těžké.

Osobně mi pomáhá zapojení Schvalovací komise pro nákup blbostí. Předsedá jí moje žena.

Infodemie a informační zombie

adminUncategorized

Co mají virus a mylné či zavádějící informace společného? Neutrální definice říká, že infodemie je „excesivní množství informací o problému, které komplikuje jeho řešení“. V souvislosti s pandemií ale „infodemie“ častěji označuje šíření fake news a konspiračních teorií.

O infodemii začali psát novináři v březnu, na rozdíl od SARS-CoV-2 však pojmu začal docházet dech.


Je to škoda. Paralela infodemie/pandemie totiž dává smysl. V jádru obou problémů je sociální šíření.
Z článku v magazínu Nautil.us:

The first models of the social spread of information were actually epidemiological models, developed to track the spread of disease.

Informace se šíří stejně jako virus: z člověka na člověka. Šíří se proto rychle a jejich expanze se jen obtížně reguluje. Z tohoto důvodu nemá požadovaný efekt stahování fake news ze sociálních sítích nebo špatného výzkumu z vědeckých časopisů. V tu chvíli je totiž nositelů nákazy již hodně a ne všichni jsou identifikovatelní.

 A false belief spreads quickly and indiscriminately, its retraction can only follow in the path of its spread, and typically fails to reach many individuals.

To, že dopad špatného vědeckého výzkumu nelze jednoduše odčinit, je nyní obzvlášť palčivý problém. Z pochopitelných důvodů se výzkum urychluje, mnohem více než normálně se pracuje s nedotaženými studiemi nebo pre-printy, které neprošly recenzním řízením.

Many examples of COVID-19 information zombies look like standard cases of retraction in science, only on steroids. They originate with journal articles written by credentialed scientists that are later retracted, or withdrawn after being refuted by colleagues. 

Informačních zombie se jednoduše nezbavíme.

What do we do about false claims that refuse to die? Especially when these claims have serious implications for decision-making in light of a global pandemic? To some degree, we have to accept that in a world with rapid information sharing on social media, information zombies will appear.

Co s tím?

Wherever possible, media reporting on COVID-19 developments should be linked to authoritative sources of information that are updated as the information changes.  (…)

And we should all become more active sharers of retraction. It may be embarrassing to shout one’s errors from the rooftops, but that is what scientists, journals, and responsible individuals must do to slay the information zombies haunting our social networks.

Další problém spočívá v tom, že rychlost šíření fake news a informačních zombie znásobují algoritmy.

Efektivní obrana proto musí zahrnovat i regulace a vlastní opatření velkých tech firem. Což ovšem přináší zcela nové problémy – chceme, aby tyto firmy měly na chod společnosti tak zásadní vliv?

Nejsou data jako data, nejsou dataři jako dataři

adminUncategorized

Ekonom Ondřej Zaoral v Deníku N varuje před dataři: „Žádný návrat ke starému normálu se konat nebude. Nenechme datové skladníky definovat náš nový svět.“ Vhodná četba pro každého, koho zajímá, jak pracujeme s daty o koronaviru. Zaoralovo varování – „pokud jde o statistiky, tak opatrně“ – se totiž neozývá dost často. Článek tak stojí za přečtení, i když Zaoral občas míří vedle nebo trefuje slaměné panáky. (Všechny citace níže jsou z článku.)

Z titulku jsem měl původně dojem, že půjde o polemiku v duchu „data(ři) útočí, braňme se“, tedy kategorické odmítnutí velkých dat. S takto postavenou debatou, tj. „kvanta, nebo kvalita?“, jsem se prvně setkal při studiu společenských věd. Byl jsem tehdy rád, že studuju politologii v Evropě, protože evropská politická věda je kvalitativní (hluboké zkoumání málo případů), zatímco za oceánem vládnou kvantitativní metody. (Záleží na tom? Ano, většina velkých otázek politologie se dost blbě kvantifikuje – př. „jaké jsou příčiny etnických konfliktů?“.) Nicméně časem jsem si uvědomil, že nejvýhodnější je rozumět oběma skupinám metod.

Zaoralova kritika je naštěstí vytříbenější. Nevaruje před dataři obecně, ale před „datovými skladníky“:

A datoví skladníci by se taky měli držet své práce – měli by nadále přehazovat data v databázích a přestat se pokoušet spasit svět pomocí nástrojů vhodných tak akorát na hodnocení marketingových kampaní. Protože svými v realitě nesmyslnými daty často jen dávají zbraně přátelům starých pořádků a podkopávají snahy zbytků občanské společnosti vypořádat se s virem západním způsobem. 

Zaoralovo varování přesahuje koronakrizi. Jako lidstvo sbíráme čím dál více dat, která mají formu čísel seřazených v tabulkách. S těmito daty umíme čím dál lépe pracovat. Čím dál více nám tato data pomáhají. Nicméně velká data mají tvořit pouze jeden z prvků našeho rozhodování. Jako společnost budeme mít v dalších desetiletích problém s tím, že na to budeme zapomínat. Zaoralův text je o tom, že na to zapomínáme už dnes – když koukáme na exponenciální grafy nebo hodnoty R.

Statistické závěry jsou velmi náchylné na špatná nebo nedostatečná nebo špatně vybraná data. Data o koronaviru, s nimiž dnes pracujeme, mají všech těchto problému víc než dost:

Média každý den prezentují počty provedených testů, nakažených a mrtvých. Počítají poměry v procentech na jedno až dvě desetinná místa. Hovoří o tvrdých datech. Přitom nemáme v ruce nic než agregovaná data (tj. data bez původního kontextu), u nichž máme vlastně jednu jedinou jistotu – že jsou extrémně nepřesná.

Velký problém je také chybná (nebo příliš zkratkovitá) interpretace. Dochází k ní velmi snadno, když jsou statistiky dekontextualizované – běžný jev v případě datových grafů v novinách.

Stále častěji se v současné situaci potýkáme i se zcela obyčejnými dezinterpretacemi. Hodnoty počtu provedených testů jsou často prezentovány jako počet unikátně otestovaných lidí. Počet pozitivně testovaných se pak často interpretuje jako počet nemocných, což je zavádějící právě z důvodu výběrového zkreslení v testované populaci. Stále se mluví o zplošťování křivky jako způsobu řízení zátěže zdravotnického systému, počty těžkých případů na JIP se už tak často neuvádí, a kdo se o ně zajímá, musí hledat.

Není na škodu si tato úskalí při čtení Zaoralova textu připomenout, resp. pro mnohé to možná bude novinka.

Ale zas tak jednoduché to také není

Ve snaze podpořit svůj argument Zaoral užitečnost velkých dat během koronakrize podceňuje. Např. umělá inteligence urychluje výběr léků, které stojí za to dále testovat pro jejich účinnost na Covid19. Nebo Zaoralem zesměšněný „dashboard“ kreditních a telekomunikačních dat – to je něco, co pro posuzování toho, jak se obyvatelé chovají (v makro měřítku), využívají všechny vyspělé státy. A koneckonců i naše schopnost velmi efektivně využívat dostupné kapacity zdravotního systému se opírá o statistické informace, které sbírá Ústav zdravotnických informací a statistiky.

Také není realistické myslet si, že všechny „datové skladníky“ zaženeme zpátky do podzemí, a bude klid. Pandemie, na rozdíl třeba od výše zmíněných etnických konfliktů, je problém, který jde velmi dobře měřit v číslech. Šíření viru a dopady nákazy, zejm. na zdraví lidí, ale i na ekonomiku, můžeme v principu dobře sledovat v číslech. Problémy popisované Zaoralem se dnes týkají především sběru, analýzy, prezentace a interpretace dat – v tom všem je naše snaha zatím nedostatečná. Ale teoreticky bychom lepší odpovědi mít mohli (a časem je budeme mít). Většina otázek, které si klademe („jak rychle se virus šíří“, „jak moc škodlivý je pro jaké skupiny obyvatel“ apod.), je zodpověditelná statistikou.

A ještě závěrem některá tvrzení, která jsou zcela vedle. Zaoral si stěžuje jak na „samozvané“ ajťáky připravující a propagující chytrou karanténu, tak – hned vzápětí – na nedostatečnou inspiraci Jižní Koreou. Chytrá karanténa je ale přitom důležitý prvek korejského úspěchu, a toho si lidé v tech skupině Covid19cz všimli jako první – v situaci, kdy naše reakce musela být co nejrychlejší.

Zaoral také vyčítá médiím zaměření na R s tím, že to „dělá to borec z Oxfordu“, čímž zřejmě myslí Jana Kulveita. Kulveit se podílí na tvorbě systému chytré karantény, ale v ČR je hlavním „garantem“, pokud jde o hodnotu R, někdo jiný: Ústav zdravotnických informací a statistiky (který je, zdá se, k možnostem chytré karantény spíše skeptický).

Bez širší diskuse byl prosazen koncept „chytré karantény“, vytvořený skupinkou IT firem, jejichž ajťáci jsou přesvědčeni o tom, že virus se dá „porazit“ daty.

Stále silněji je tlačen pohled, že v současné situaci je na výběr pouze mezi svobodou a zdravím, případně mezi destrukcí ekonomiky a zdravím. Názory nesouhlasící s formulací těchto voleb nemají prostor, brání přece rychlému vybojování války. Nesmíme se na nic ohlížet, musíme bojovat.

Hlavně bojovat. Jediné, co se k nám přes zavřené hranice dostalo, je čínský styl odpovědi na virus. Kdokoli se podívá například do Jižní Koreje a vznese logickou otázku „proč to neděláme jako tam, když nemají exponenciální růst a obchody jsou otevřené“, je okamžitě uzemněn univerzálním argumentem, že tam je to přece úplně jiné.

Všichni jsme přespříliš sebevědomí idioti

adminUncategorized

Miliardy lidí po celém světě musejí odhadovat vývoj šíření koronaviru, protože z toho se odvozují další společenské, a odtud i osobní, dopady. Je to zcela zásadní a téměř nemožné. Nejde to běžným lidem, nejde to politikům, zápasí s tím i epidemiologové.

Nikoho nepřekvapí, že na obří poptávku pro predikcích reaguje nabídka. V médiích a na sociálních sítích cirkulují hromady předpovědí, jejichž amatérští autoři jsou o svých závěrech skálopevně přesvědčeni. Kde se v lidech bere přehnaná sebedůvera, to svého času ve svém textu We are all confident idiots popsal psycholog Dunning:

„An ignorant mind is precisely not a spotless, empty vessel, but one that’s filled with the clutter of irrelevant or misleading life experiences, theories, facts, intuitions, strategies, algorithms, heuristics, metaphors, and hunches that regrettably have the look and feel of useful and accurate knowledge. This clutter is an unfortunate by-product of one of our greatest strengths as a species. We are unbridled pattern recognizers and profligate theorizers. Often, our theories are good enough to get us through the day, or at least to an age when we can procreate. But our genius for creative storytelling, combined with our inability to detect our own ignorance, can sometimes lead to situations that are embarrassing, unfortunate, or downright dangerous—especially in a technologically advanced, complex democratic society that occasionally invests mistaken popular beliefs with immense destructive power.“

Je třeba se tedy mít na pozoru nikoli před hlupáky, kteří nic neví (jsou „empty-headed“), ale před nezkušenými pseudomyslitely, kteří mají hlavu plnou informací, teorií, nápadů, názorů… ale nedokáží se v nich vyznat. A, co hůř, ani si neuvědomují, jak málo podložené a promyšlené jejich závěry jsou. Platí přitom, že čím je „prognostik“ neznalejší, tím víc si věří. Jedna Dunningova studie vedla k popsání tohoto kognitivního zkreslení jako Dunningova–Krugerova efektu.

Kam pro koronazprávy v Česku, když jste (tak jako já) pochybovační idioti?

I když si to mnozí asi neuvědomují, svodům rychlých závěrů nyní čelí i novináři. Reportéři se musí rozhodovat, na jaké informace – včetně dostupných prognóz – nasměrují pozornost čtenářů a do jakého kontextu informace v článcích zasadí. Editoři musí rozhodovat o tom, jak (moc) se budou klíčové poznatky prezentovat. Novináři přitom pochopitelně nejsou odborníci na viry nebo pandemie. Ono vědět o hodně věcech hodně málo, a přesto o nich mít povinnost psát, je koneckonců jednou z hlavních výzev novinářské profese; jen málo lidí doceňuje, jak nezáviděníhodná pozice to je.

Pokud si chcete pravidelně číst o koronaviru a pandemii články z pera novináře, který Dunningovo–Krugerovým efektem není příliš zasažen, čtěte Petra Koubského v Deníku N. Koubský od začátku krize pečlivě vybírá relevantní odborné informace, ale také je opatrně komentuje. Možná se mýlím, ale zdálo se mi, že Deník N jako jeden z prvních ve svých zprávách začal explicitně odlišovat souhrnné počty „pozitivně testovaných“ od (všech) „nakažených“. Jeden z posledních Koubského článků se, nikoli náhodou, jmenuje „POKUS o předpověď…“. Jednu sekci v jednom z jeho dalších článků uvozuje titulek „Neúplný seznam toho, co nevíme“. Už jen z těchto střípků je asi patrné, že Koubský rozhodně není přespříliš sebevědomý idiot. Čtu leccos leckde, převážně v angličtině, ale málokdy mám takovou radost z kvalitní novinařiny jako u čtení Koubského článků.

(Jak je obtížné sestavit prediktivní epidemiologický model přehledně popisují na FiveThirtyEight. Článek jsem objevil v komentáři Jana Bočka, dataře z Českého rozhlasu, který v klidu, ale trefně poznamenává, že v ČR sice máme data, ale schovává si je Ústav zdravotnických informací a statistiky.)

Šíleně panikaříme, říká Pollert. Mýlí se, přestože má pravdu

adminUncategorized

Česká reakce na pandemii má prozatím velmi dobré výsledky. Je fajn, že o ČR kvůli tomu včera pozitivně psaly New York Times. Podle Jana Kulveita, který se podílí na výstavbě systému Chytré karantény, však česká opatření mají paradoxně až příliš dobré výsledky. Vracejí totiž vítr do plachet odborníkům, kteří volají po rychlém obnovení normálního života. Odborníci argumentují tím, že je to prostě nutné, aby přežila ekonomika. Většinou jsou tito komentátoři skutečně odborníci (zubař Šmucler, rektor Zima), ale snad bez výjimky v jiných oborech, než je epidemiologie. Kulveit si proto nebere servítky, nazývá je morony (viz jeho Facebook).

Do tohoto tábora můžeme zařadit i kardiochirurga Lukáše Pollerta (tedy až na to, že Pollert není moron). Rozhovor s ním vedl Deník N. Pollert se vrací k argumentu „je to v zásadě chřipka“, přičemž vychází z vlastní zkušenosti na operačních sálech: těžký průběh Covid19 se podle Pollerta hodně podobá těžkému průběhu chřipky, není tu významný rozdíl.

Problém Pollertovy analýzy je v tom, že dělá dalekosáhlé závěry na základě zúženého pohledu na nemoc. Pozoruje pouze její klinické projevy. Pollert sice několikrát opakuje „nejsem epidemiolog“, ale pak pronáší komentář, které by člověk čekal od Ústředního krizového štábu. Krizový štáb je orgán, který sdružuje celou řadu odborníků z různých disciplín, ale nejsilnější hlas mají epidemiologové.

Tunelové vidění kardiochirurga ignoruje jednak míru nejistoty, kterou ohledně nákazy máme – kvůli této nejistotě se musíme mít preventivně víc na pozoru –, ale i prvotní komplexní data o úmrtnosti v populaci. Ta naznačují, že „panická“ reace byla a je na místě. Statistiky z Itálie, Španělska a New Yorku ukazují, že celková úmrtnost ve společnosti (neplést se smrtností jen těch nakažených Covidem) je za poslední týdny v největších ohniscích nákazy dvoj- až trojnásobná. Což by znamenalo, že Covid19 je zásadně větší problém než chřipka. (Viz Deaths in New York City Are More Than Double the Usual Total.)

Pollertovi bych jeho komentáře nevyčítal. Narozdíl od většiny hlasů z „chřipkového tábora“ se Pollert nehlásí o slovo, jen aby se objevil v médiích a aniž by měl čím přispět. On má co říct k tomu, co se děje přímo v nemocnicích. Také se snaží upozornit, že jeho vhled do situace je omezený. Nicméně při čtení rozhovoru s ním jsem si vzpomněl na studii komise, která svého času v USA řešila, jak mohlo v roce 2012 dojít k vypálení konzulátu v Benghází a zabití velvyslance Stevense. Je to příběh z jiné krize, ale s Pollertovými závěry má něco společného. Tehdy komise případ uzavřela s tím, že varovných signálů o blížícím se průseru bylo dost. Ale při stanovování bezpečnostního režimu diplomatické mise se odpovědní činitelé v USA až příliš spolehli na názor právě svých kolegů na místě: diplomatů a operativců CIA působících v Libyi. Problém je, že lidé pobývající v první linii se adaptují na zvýšenou míru rizika, a ta jim po čase nepřijde… zvýšená. V hlavě jim přestává zvonit alarm, který by ale nikdy zcela utichnout neměl.

Krize prospívají datovým vizualizacím

adminUncategorized

Vizualizace informací může být stará jako kreslící a píšící lidstvo, nikdy ovšem nebyla poptávka po grafech a infografikách tak vysoká jako dnes.

Není náhoda, že „dnes“ charakterizuje hlavně to, že jsme uprostřed velké krize. Ještě nedávno byla nejslavnějším grafem tzv. hokejka. Hokejka zobrazuje teplotní průměry za posledních jeden až dva tisíce let (jsou různé verze). Její čepel jasně ukazuje, jak je nárůst teploty od průmyslové revoluce razantní. Samotný graf je natolik slavný, že o něm vyšla kniha.

Klimatickou krizi jsme nepřekonali, ale momentálně v naší pozornosti ustoupila do pozadí. Teď nás zajímá koronakrize, zejména šíření viru a množství obětí, které má na svědomí. Obojí jde dobře počítat, tudíž i vizualizovat. Všichni jsme ty grafy viděli, nárůst hodnot je v této fázi naneštěstí exponenciální. Někoho už taky napadlo zobrazit, jak exponencionálně narostl čas, který trávíme studiem exponenciálních křivek.

Byla prvotní britská reakce na Covid19 příliš vědecká?

adminUncategorized

Celá Británie je už také pod zámkem („lockdown“), což můžu ze svého home-office v Cambridge potvrdit. Přísná opatření ale vláda nařídila o přibližně dva až tři týdny později než ČR nebo ostatní velké evropské státy. Svou roli v tom evidentně sehrál Neil Ferguson a jeho tým z Imperial Collage London, jejichž epidemiologický model ukazoval, že karanténa nic moc nevyřeší, a lepší proto možná bude nechat společnost rychle virem promořit.

Když studie vyšla, moc mě neuklidnila, protože v té době už bylo zřejmé, že v severní Itálii dostává zdravotní systém těžce zabrat. Přesto se mi líbilo, že na tiskovce mluví premiér Johnson obklopen z obou stran vědci. V té době Babiš v Česku v televizi dokola lhal o tom, jak je stát na pandemii připravený. Byl jsem nervózní, že češští vůdci nevidí dál než na svůj respirátor a že následné, důležité prvky obrany, které je již třeba připravovat, jako třeba masové testování, neberou na zřetel. Nakonec mě ukonejšila tiskovka, kterou měl v režii profesor Dušek z Ústavu zdravotnických informací a statistik.

Mezitím se v Británii ukázalo, že spoléhání na původní výsledky Fergusonova modelu by zavinilo daleko větší množství obětí. V Guardianu přístup britské vlády zkritizoval Nassim Taleb, který se proslavil knihou Černá labuť. Talib si pěstuje arogantní veřejnou persónu, často přehání a je jasné, že jako někdo, kdo v minulosti upozorňoval na obrovská rizika spojená s raritními událostmi, se bude během pandemické krize cítit jako vítěz. Budiž, i když zejména jeho twitterový účet je třeba brát s rezervou, jeho článek v Guardianu stojí za přečtení.

Vyčítá v něm vládě „scientismus“. Samotný model není nutné vynit za jeho předpoklady nebo očekávatelnou míru chybovosti. Pokud jsou explicitně uvedené, je to u vědecké studie v pořádku. Jenže model se najednou přeměnil z běžného akademického výzkumu na hlavní pilíř celostátního řízení rizika, říká Taleb, a v tom případě jsou na místě zcela jiné ohledy. Vláda až příliš spoléhá na rady vědců (epidemiologů, ale i behaviorálních ekonomů), a zříká se tak vlastní role řídícího orgánu.

Je paradoxní, že někdo dnes vyčítá vládám přílišné spoléhání na vědu, když právě ignorování vědy nás do této krize přivedlo. Pandemie SARS-CoV-2 není žádná černá labuť, hodně epidemiologů na její hrozbu upozorňovalo, a to dost konkrétně („koronavirus přenesený z netopýrů v souvislosti s oblibou exotických pokrmů v Číně“). Ale to, že je to paradoxní, neznamená, že kritika není na místě.

V čase velké nejistoty a akutní hrozby najednou věda získává nové příznivce. A zejména taková věda, která může nabídnout matematické modely. Tyto modely prostě vypadají a v určitém ohledu jsou objektivnějšími než subjektivní názory dalších poradců a těžko měřitelné zkušenosti jiných institucí. Jako člověk, který se živí kvalitativní analýzou, která podporuje rozhodování vysokých státních představitelů (v mém případě v oblasti konfliktu a politiky na Blízkém východě), si velmi dobře uvědomuji její nedostatky.

V kvalitativní doméně je obtížnější obhájit přesnější názor, protože nejde jen o názor samotný, ale i o jeho přesvědčivost. A o přesvědčivosti rozhodují často nesouvisející faktory, jako třeba kognitivní predispozice příjemců informace. Kvantitativní modely na první pohled tyto problémy nemají, a dostávají proto přednost. Což je často samozřejmě ku prospěchu věci, ale nelze zapomínat, že i matematický modeling není pravda seslaná shůry. Také odráží jen určitý stupeň poznání, také jeho výsledky ovlivňuje kvalita vstupních dat, také se vždy opírá o určité předpoklady. Proto se také může šeredně mýlit. Taleb upozorňuje, že v situaci, kdybychom se mohli opravdu šeredně mýlit, tedy způsobit zbytečnou smrt statisíců lidí, nemůžeme spoléhat na jednu analýzu. Musíme hrát více na jistotu a snažit se získat čas.